Základy důchodového systému v České republice

Kdy budu moct odejít do důchodu? Co jsou to ty tři pilíře důchodového systému, o kterých se někdy mluví? Z čeho se důchody platí a jak se mi bude důchod počítat? A má vůbec nárok na důchod každý? Na tyto dotazy si odpovíme níže.

I. pilíř

Pod I. pilířem důchodového systému se rozumí státem spravovaný systém důchodového pojištění. Ten funguje zjednodušeně tím způsobem, že od pracujících občanů se vybírají peněžní prostředky a ty se vyplácejí jiným občanům ve specifických životních situacích – v invaliditě, za určitých podmínek po ztrátě manžela/manželky/rodiče a zejména pak ve stáří. Financování tohoto systému funguje průběžně – peníze se vybírají od jedněch a současně se rovnou vyplácejí jiným.

Tento státem zaštítěný systém výběru a přerozdělování peněz má mnoho společného s daněmi, ale nelze ho s nimi zaměňovat. Peníze vybrané na pojistném na důchodové pojištění (respektive v širším smyslu pojistném na sociální zabezpečení) používá stát na jiné účely než peníze vybrané na daních. Přitom příjmy, ze kterých se odvádějí daně, nejsou vždy předmětem odvodů pojistného. Dále správcem sociálního zabezpečení (a v drtivé většině případů i důchodového pojištění) nejsou finanční úřady zřizované Ministerstvem financí, ale Česká správa sociálního zabezpečení zřizovaná Ministerstvem práce a sociálních věcí. Pro úplnost můžeme do trojice zmínit ještě zdravotní pojištění, které se principem odvodů podobá sociálnímu zabezpečení, ale má opět jiné využití a spravují ho jiné instituce – zdravotní pojišťovny.

Státní důchodové pojištění se dá s nadsázkou připodobnit k jakémukoli jinému pojištění: teď platím, abych v budoucnu možná něco dostal. Ale kolik, kdy a zda vůbec dostanu něco zpět, to závisí na mnoha okolnostech. Některé z těchto okolností můžu ovlivnit jen těžko, některé však snáze. Složitou souvislost mezi účastí na pojištění, příp. zaplaceným pojistným na jedné straně a nárokem na důchod a jeho výší na straně druhé lze často různými způsoby optimalizovat.

V některých případech lze pak na důchodový systém dokonce pohlížet jako na investiční příležitost: vzdávám se části svých prostředků a očekávám, že se mi za čas vrátí zpět zhodnocené. Toto samozřejmě není vhodné dělat „naslepo“, je důležité si podobné situace (placení dobrovolného pojištění, odkládání data přiznání důchodu apod.) a očekávanou finanční návratnost dobře propočítat.

II. pilíř

Nádech investice měl i II. pilíř důchodového systému, který ale nakonec zůstal jen záhy ukončeným „pokusem“ v letech 2013–2015. Občan (pojištěnec) mohl dobrovolně odvádět o něco menší povinné odvody státu (do I. pilíře) a zbylou částku + něco navíc místo toho odvádět do vybraného penzijního fondu spravovaného soukromou institucí. Ten pak prostředky dále zhodnocoval. Jednalo se tedy o jakýsi mezistupeň mezi I. a III. pilířem. O účast ve II. pilíři ale nebyl velký zájem a k 1. 1. 2016 byla tato možnost zrušena; navkládané peníze si mohli účastníci opětovně nechat vrátit.

III. pilíř

Konečně III. pilíř důchodového systému představují finanční produkty – fondy, do kterých může občan (příp. i jeho zaměstnavatel) ukládat své prostředky zcela nad rámec odvodů do státní kasy. Účast ve III. pilíři je zcela dobrovolná. Fondy jsou spravovány soukromými institucemi – penzijními společnostmi. Stát do tohoto procesu zasahuje samozřejmě regulací činnosti penzijních společností a dále tím, že poskytuje účastníkům (občanům, ale i třeba jejich zaměstnavatelům) určité bonusy. Pod III. pilířem se zpravidla rozumí penzijní připojištění se státním příspěvkem (starší forma, dnes již nelze sjednávat) a doplňkové penzijní spoření (novější forma, lze na ni převést i starší penzijní připojištění). Jednotlivé produkty se mohou lišit výnosností, s vyšší výnosností je ale zpravidla spojena i vyšší rizikovost. Nabídka produktů je široká a člověk si tak může i vybrat, jakou investiční strategii (zda spíše konzervativní či spíše dynamickou) upřednostní.

Kromě zmíněného „penzijka“ existují i další finanční produkty, které stát podporuje daňovými výhodami (za splnění určitých podmínek) a které se od roku 2024 souhrnně označují jako produkty spoření na stáří. Mimo penzijní připojištění a doplňkové penzijní spoření sem patří ještě penzijní pojištění, soukromé životní pojištění a dlouhodobý investiční produkt.

Doplňkové penzijní spoření je mezi těmito produkty jedinečné v tom, že po splnění určitých podmínek umožňuje vyplácet si tzv. předdůchod, jenž může mít následně vliv i na výpočet státního důchodu.

Je důchodové pojištění povinné?

Účast na státním důchodovém pojištění (a tedy i povinnost platit pojistné) je v mnoha situacích povinná. Nejčastějším důvodem je výkon výdělečné činnosti (ať už zaměstnání nebo podnikání) v určité formě a rozsahu.

K účasti na důchodovém pojištění se lze ale přihlásit i dobrovolně.

V některých situacích pak vzniká „náhradní“ účast na důchodovém pojištění – člověk neplatí pojistné, ale pro účely důchodů se bere, jako kdyby ano. Náhradními dobami pojištění jsou například péče o dítě do věku 4 let věku nebo s určitým omezením evidence na úřadu práce, atd.

Dostane důchod každý?

„Odměnou“ za dostatečně dlouhou účast na důchodovém pojištění je nárok na důchod pro pojištěnce (důchody invalidní, starobní) nebo pro jeho blízké (důchody pozůstalostní) – vždy za splnění dalších konkrétních podmínek.

Žádný z důchodů, dokonce ani starobní důchod, tedy není bezpodmínečně nárokovatelný a může se stát, že občanovi nárok na starobní důchod vůbec nevznikne. Pokud by to hrozilo, je vhodné situaci zavčas řešit. Jinak se může stát, že člověk zůstane ve stáří odkázán jen na své vlastní příjmy a úspory, pomoc od druhých, případně na dávky státní sociální podpory (příspěvek na bydlení apod.).

Pro vznik nároku na starobní důchod platí dvě podmínky: 1. získat alespoň 35 let doby pojištění (nebo 30 let bez tzv. náhradních dob; od října 2024 je naopak zapotřebí už 40 let pro předčasný důchod) a 2. dosáhnout důchodového věku. Ten je u současných žadatelů o starobní důchod v závislosti na roku narození, pohlaví a počtu vychovaných dětí zpravidla mezi 60 a 65 lety (viz kalkulačka). U ročníků 1972 a mladších už činí důchodový věk svorně 65 let. V současnosti se však mezi politiky diskutuje o prolomení této „hranice“ a postupném zvyšování důchodového věku – podle aktuálního návrhu tak, že by důchodový věk rostl o 1 měsíc za rok a novým stropem by byl věk 67 let. Některé skupiny lidí mohou dosáhnout sníženého důchodového věku.

Pokud člověk nezískal do důchodového věku dostatečnou dobu pojištění, může mu nárok na důchod vzniknout i později. Podmínka doby pojištění se pak stává méně přísnou (20 let nebo 15 let bez náhradních dob), jakmile člověk dosáhne věku o pět let vyššího, než činí důchodový věk muže stejného data narození (tedy např. když dosáhne 70 let, pokud důchodový věk jeho vrstevníků činí 65 let).

Jaký dostanu důchod?

Výše důchodů souvisí s délkou účasti na důchodovém pojištění a průměrnou výší výdělků (přesněji vyměřovacích základů), ze kterých se během pracovního života pojištěnce zpravidla vyměřovalo pojistné. V žádném případě se ale nejedná o přímou úměru nebo jakkoliv jednoduchý vztah. Na výše důchodů má vliv mnoho faktorů, mezi nimi např. i princip sociální solidarity (důchod neroste úměrně tomu, jak moc člověk vydělával) a konečný výpočet důchodů je poměrně složitý.

S přibývajícími léty člověk obvykle získává další dobu pojištění, snižuje se mu krácení za případný předčasný důchod a zpravidla také roste průměrná mzda v České republice, ze které se odvozují parametry ovlivňující výpočty důchodů pro každý rok. Proto většinou platí, že čím později jde člověk do důchodu, tím vyšší důchod získá. Někdy to ale může být naopak.

Pokud bychom se ovšem podívali na pomyslnou časovou osu dní, ke kterým si člověk může nechat přiznat důchod, uvidíme, že výše důchodu na této ose neroste zdaleka lineárně, nýbrž skokově. Děje se tak z několika různých důvodů. Mnohdy nemusí mít posun data přiznání důchodu např. o pár dní na výši důchodu žádný vliv, jindy naopak zásadní.

Kdy mám odejít do důchodu?

Datum, od kterého si člověk nechá přiznat starobní důchod, je rozhodující proto, že má současně dopad hned na několik skutečností:

• rok, do něhož spadá den, od kterého se důchod přiznává: pro každý rok platí trochu jiné parametry „na pozadí“ výpočtu, také bude jiné rozhodné období a zároveň vznikne/nevznikne nárok na valorizaci v daném nebo následujícím roce
• celková získaná doba pojištění: hodnotí se jen celé roky, ne dny nad to (ideální je tedy co možná „nejzaokrouhlenější“ počet let, naopak velká škoda je nechat si přiznat důchod k datu, kdy by člověku chybělo k získání dalšího roku pojištění jen pár dní)
• je-li důchod přiznán předčasně: počet začatých 90denních intervalů, které zbývají do nároku na nekrácený důchod a podle kterých se důchod krátí
• někdy i různá legislativa platná pro jednotlivá data: jeden příklad za všechny, k datu 1. 10. 2024 se „ze dne na den“ zvýšila podmínka pro předčasný důchod ze 35 (příp. 30) let doby pojištění na 40 let.

Klíčem k získání co nejvyššího (ale někdy i vůbec nějakého) důchodu co možná nejdříve je tedy zvolit takové datum přiznání, ve kterém se všechny faktory skloubí co nejoptimálněji.